celé mesto mi padne k nohám

Obyčajný dotyk sa v jednom okamihu zdal ako ten najhorší spôsob, ako sa k nemu priblížiť. Pozeral sa na starého muža, ktorý mal na tvári niekoľko desiatok vrások hovoriacich svoj príbeh. Toho muža, ktorý sa niekedy v minulosti zdal ako človek, ktorý môže vychovať svojimi skúsenosťami niekoľko desiatok generácií. No v tejto chvíli to bol len človek, ktorý s bolesťou v očiach pozeral na svojho syna, ktorý nemal z neho ani len jednu, jedinú vlastnosť.
Vojvoda Maximiliam bol dobrým mužom. Vždy sa vedel usmiať na žobráka a ponúknuť mu kúsok chleba, čerstvé a dokonca aj nocľah na pár dní, len aby sa postavil na vlastné nohy. Bol to ten muž, ktorý aj napriek smrti matky dokázal mesto postaviť na nohy a nedovoliť nikomu, aby siahol na to, čo patrilo tým správnym mužom. No všetko sa to zmenilo v deň, ktorý nikto nečakal. Práve jeho jediný syn bol tým človekom, ktorý mu odobral titul a rozhodol sa z vlastného otca urobiť blázna bez mena. Nikto sa už na neho nepozeral ako na vojvodu. Dokonca v momente, ak by sa rozhodol Maximiliam opäť prejsť po nádvorí mesta, ktoré mu niekedy patrilo, nikto by sa už na neho nepozrel rovnakým pohľadom. Predsa len, jeho tvár bola inou tvárou. On sám už nebol tým mužom, ktorý sa o seba dennodenne staral. Oblečenie, ktoré bolo na mnohých miestach špinavé od hliny a roztrhané od častého používania hovorilo za všetko. Bolo mu odobraté všetko. Meno dokonca aj titul, ktorým ho na statku každý oslovoval a pozeral sa na neho s rešpektom.

V tento moment stáli pred sebou syn s otcom. Nikto by to nevedel rozoznať. Na jednej strane starec s dlhými vlasmi a s bradou, ktorá bola bledej farby v roztrhanom oblečení. A na druhej strane vysoký, upravený muž s pohľadom, ktorý hovoril za všetko. On bol tým, kto v ten moment mal na vrch a pocit, že sa ho niekto taký ako bol práve on, čo i len pokúsil dotknúť mu spôsobovala zimomriavky na tele.
„ povedal som ti, že na mňa nemáš už nikdy siahnuť. Čo na tých slovách nechápeš?!“ hnev v jeho očiach hovoril o všetkom. Bol to hnev, ktorý naznačoval to, že k svojmu otcovi už nič necíti. Žiaden rešpekt, žiadnu lásku, ktorú by mal cítiť každý jeden človek k svojim rodičom.
Pozeral sa na neho s odporom. Ako keby sa pred ním nachádzal človek, ktorý by si nemal ani len zaslúžiť tú pozornosť, ktorú mu niekedy venuje. Aj napriek tomu, že v jeho blízkosti sa nachádzal krátko rozhodol sa odísť. Predsa len aj tých pár minút, kedy mu doniesol jedlo, zbytky z jeho vlastného stola, ktoré nechceli ani psy, mu stačili k tomu aby sa nálada u neho zmenila.

Alaric kráčal chodbou do miestnosti, kde sa mali nachádzať ľudia, ktorýchsi nechal povolať. Pekárku nechal na pokoji aj napriek tomu, že v hlave si predstavoval mnoho scenárov ako by jej mohol odobrať majetok a následne sa pozerať na to ako z niekoho sa stane nikto. Predsa len ho zaujala vec, ktorú tvrdil mlynár. Bola to pravda, že jeho dcéra dokáže z obyčajnej slamy upriasť zlato? Mnoho ľudí doplatilo na to, že sa pokúsilo z Alarica urobiť blázna. Bolestivo a s výkrikmi, ktoré hovorili za všetko.
Otvoril dvere do miestnosti a následne sa pozrel na to ako niekoľko ľudí, ktorí boli jeho komornými sa sústredilo prevažne na neho. Miestnosť stíchla, všetci ľudia venovali svoju pozornosť práve mužovi, ktorý mal neustále pravdu a samozrejme aj posledné slovo.

„ tak sa na to pozrime. Poslal som pre teba pred niekoľkými hodinami. Myslel som si, že sa tvoja rodina bude napokon zatajovať. Že to budem musieť byť ja, kto sa k vášmu mlynu priblíži a spáli ho na úplný popol..“ povedal Alaric pričom sa na jeho tvári v jednom okamihu objavil úškrn, ktorý nebol úsmevom. Bolo to niečo, čo muselo spôsobovať zimomriavky na tvári. V kombinácií s očami, ktoré by sa dali prirovnať len k jednému človeku. K diablovi. Nenachádzalo sa v nich nič, čo by mohli naznačiť, že bol niekedy človekom. žiadna ľudskosť, len povýšenosť a vedomie, že má v rukách moc, ktorú sa nikdy nebál použiť.

„ vieš, čo ťa sem prináša?..“ Alaric podišiel niekoľko krokov pričom si dal z jedného pleca dole pravú kožušinu z líšky, ktorú ulovil pred niekoľkými dňami na poľovačke. Mal okolo seba ľudí, ktorí boli pečlivo vybraný. Vedel, že nikto v jeho okolí by ho nedokázal zradiť alebo dokonca len na to pomyslieť.
Venoval pohľad mladému dievčaťu po ktoré nechal poslať pričom si ju premeriaval pohľadom. Vyzerala obyčajne nie ako dievča, ktoré by dokázalo zázraky. No vedel, že ak to nedokáže, svojimi vlastnými rukami sa postará o to aby na ten moment nikdy vo svojom živote nezabudla.

Mlynáře polil studený pot, když vévoda nakázal, aby se vrátil do mlýna a dceru ihned poslal do města. Původně měl smělý plán, kdy všichni měli společně zmizet, jenže vévoda nebyl hlupák a se starým mlynářem poslal i dva vojáky, kteří měli zaručit, že Lyra na hrad přijde a nikdo se nebude zdržovat. Otce bolelo u srdce a celou cestu se proklínal. Každý krok byl těžší a těžší a svůj vozík nemohl téměř utáhnout, přestože nyní byl oproti ránu prázdný. Vyčítal si svoje provinění, kdy sobecky vlastní dceru vystavil tak hrozné situaci. Věděl, že není dobrý otec, naopak ten nejhorší. Jakmile se před ním objevil mlýn, srdce mu málem vynechalo několik úderů a on se svalil na zem. Vojáci se nad tím jen škodolibě zasmáli, než staříka hodili na vozík a dotáhli ho ke mlýnu. Lyora i její bratr se vyděsili, když viděli vojáky jak otce vláčí na voze. Každá myšlenka byla horší a horší. Zděsili se nad tím, co se ve městě stalo a co je s jejich otcem. Zda vůbec žije, nebo vezou jeho mrtvé tělo. Když si však Lyra vyslechla, co se ve skutečnosti stalo, v první chvíli se jí ulevilo. Společně s bratrem otce uložila do postele a bratrovi nakázala, ať ho střeží. Strachovala se o křehké zdraví otce, které se mohli kdykoliv podlomit. Co by si bez něho počali? Lyra nemohla zastat všechnu práci a její bratr byl ještě moc mladý, než aby zvládl vše, co se od mlynáře očekává. Netrvalo by dlouho a na vévodovy daně by neměli.

Když Lyora vyšla před mlýn k vojákům, vysvětlili jí její novou povinnost. Vyprávěli o tom, co se stalo ve městě, co její otec navykládal, a že se nyní ona má okamžitě dostavit před vévodu. Marně by jim Lyra vysvětlovala, že nikdo neumí příst zlato ze slámy, nakonec však usoudila, že to nemůže vysvětlovat vojákům, ale samotnému vévodovi z Mariazell. Chtěla se vydat do města, aby se stihla co nejdříve vrátit, ale vojáci jí zastavili s tím, že ve stavu ve kterém nyní je se nemůže před vévodou ukázat. Zástěru měla zaprášenou od mouky, pramínky vlasů jí vyčuhovaly z nedbale udělaného drdolu a lem sukně měla špinavý od prašné cesty a vody. Kdyby vojáci předvedli před vévodu takovou šmudlu, všichni tři by litovali. Lyora se tedy vrátila do mlýna, kde měla svůj malý pokojík a rychle se upravila. Oblékla si své jediné svátečný šaty, to aby nepobouřila vévodu a nepřivodila si ještě horší situaci. Oblékla se do čisté košilky a uvázala si šněrovačku, která jí vyrýsovala postavu. Pak na sebe navlékla jednoduché rudé šaty, bez zdobení a vzorů. Vzadu si je zašněrovala a vlasy rychle upravila do obyčejného copu. Nazula si ještě tmavé boty a po rozloučení s otcem i bratrem, aby se opatrovali, již musela odejít s vojáky.

Lyora byla naposledy ve městě ještě jako dítě. V době, kdy ještě její matka žila. Otec jí od té doby do města nikdy nevzal a navíc vyprávěl, že vévoda není dobrý člověk. Prý v těle nemá jedinou dobrou kost. Lyra znala jeho přehánění a ze zvyku si chtěla udělat vlastní obrázek o tom všem. Město jí okouzlilo. Bylo znát, že prosperuje a vévoda část peněz dává do zvelebování města, které se mělo stát jeho vizitkou. V koutku duše zalitovala, že jí otec nevzal do města dříve a za jiných okolností. Bylo tolik míst a obchodů, kam se chtěla podívat a vše prozkoumat. Vojáci jí však vedli k vévodovi a nedali jí ani vteřinu na to, aby se zastavila a rozhlédla.

Nejvíce jí však zarážel luxus vévodova hradu. Zdobení pokojů, drahý nábytek, tapisérie, koberce i obrazy. Nepochybovala o tom, že je vévoda bohatý, ale to co viděla, předčilo její očekávání. Fascinovaně si vše prohlížela a v jednu chvíli si uvědomila, jak moc obyčejná je. Nevynikala krásou, která by uchvátila davy, neměla krásné drahé šaty a právě to jí donutilo uvědomit si, jak malá a bezvýznamná vlastně je. Vévoda si očividně potrpěl na luxus a drahé věci, možná se i rád předváděl a to Lyru uvádělo do ještě větších rozpaků, zda před ním vůbec obstojí. Vyprávělo se o něm mnohé, třeba ho urazí jen tím, jak vypadá a vymyslí jí krutý trest. Najednou si nebyla tak jistá, zda mu dokáže vysvětlit, že neumí příst zlato ze slámy, ani by přitom přišla k úhoně.

Vojáci jí zavedli do místnosti, kde bylo několik dalších lidí. Stála zhruba uprostřed a všimla si, jak si jí někteří prohlíží. Nebylo jí to ani trochu příjemné, ale prozatím si držela klidnou tvář. Lidé si něco špitali a ona nepochybovala, že mluví i o ní. Raději ani nechtěla slyšet, co si říkají. Jakmile se však na chodbě ozvaly kroky, všichni utichli a vyčkávali příchod vévody. Ten, jak se objevil ve dveří, si vysloužil pohled všech a dokonalou úklonu. I Lyra se mu poklonila, jenže její úklona ani byla něčím nemotorná a rozhodně nepřipomínala úklonu dokonale vychované dámy. Nikdo jí neřekl, že by správně měla počkat, až jí vévoda vyzve a místo toho se sama od sebe narovnala. Nikdy si nemyslela, že by věřila řečem lidí, ale když viděla vévodu na vlastní oči, pochopila onen strach všech. Vzbuzoval přirozený respekt, nejistotu i pocit, že proti němu je každý člověk malý jako mravenec. Polkla a raději se zadívala jiným směrem. Jeho oči byly ledové a zlé, jakoby jí viděl až do duše a ona si uvědomila, že se ho bojí a špatný pocit z něj jí přivodil husí kůži.

„Vojáci vysvětlili dost jasně, co by se stalo, kdybych neposlechla, pane,“ pronesla odvážně na jeho slova, aniž by si uvědomila, že nebyla vyzvaná k tomu, aby mluvila. Vyzvání přišlo až chvíli poté. Upravila si látku šatů, aby nebyly pomačkané a věnovala vévodovi krátký pohled. Nevěděla, co s očima. Pokud mu bude hledět do očí, mohl by se urazit, stejně tak pokud by se na něho nedívala. Proto pohled na něho a na zem střídala. „Můj otec žertoval na trhu, že umím příst ze slámy zlato. Nechal jste pro mě poslat, abych vám to předvedla. Můj otec je ale starý muž, rád mluví a hlava není to, co bývala. Nikdo přeci neumí příst ze slámy zlato. Chcete mě tedy potrestat místo otce?“

S úsmevom na perách sledoval a hlavne počúval dievča, ktoré sa nachádzalo pred ním. Vedel, že to dokonalo pokazí. Vedel, že skôr alebo neskôr sa všetko vráti do normálu a on sa opäť postará o to, že niekto za to zaplatí.
„ myslím si, že potrestanie teba by nemalo žiaden zmysel, alebo áno? Ako by to mohlo tvojho otca prinútiť hovoriť pravdu?..“ Alaric si povzdychol a následne si ruky spojil za chrbtom. Prešiel niekoľko krokov dopredu pričom sa jej zadíval priamo do očí. Bolo mu jedno kto sa pred ním nachádza. Žena alebo dievča, dieťa alebo dospelý človek. Bolo mu dokonca aj jedno to, čo hovorí. Vedel, že dnešný deň bude oveľa krajší ak sa to možno na prvý pohľad zdalo alebo mohlo zdať.
„ čo keby sme sa rozprávali na rovinu? Bez toho aby sme si pred tvár kládli nejaké servítky. Poslal som po vás dvoch vojakov v nádeji, že doma nájdu niekoho, kto dokáže zo slamy upriasť zlato..“ domov? Tak sa to vôbec dalo nazvať? Bol to len starý mlyn, budova, ktorá sa mohla kedykoľvek rozpadnúť a padnúť k zemi ako domček z kariet.

„ váš otec sa nachádzal na trhu v spoločnosti pekárky..“ začal tichým hlasom pričom sa pozeral pred seba na miesto toho aby sa pozeral práve na ňu. Prečo by mal pozerať niekomu do očí, ak sa s ním rozpráva? Bolo jasné, že každá jedna osoba v miestnosti ho bude pozorne počúvať. Mal to slovo, ktoré vedelo dať život, milosť ale taktiež aj všetko bez nejakého premýšľania zobrať.
„ povedal to jasne. Dokonca som mu dal aj možnosť rozhodnúť sa, či to je správne. Povedal niekoľkokrát, že dokážeš zo slamy upriasť zlato. Chceš mi teraz povedať, že tvoj otec je klamárom?“ v jeho očiach sa na malý moment niečo zablyslo. Boli to malé iskričky, ktoré naznačovali len jediné. Alaric dúfal, že to konečne niekto potvrdí a on bude môcť niekomu odobrať bolestivo a bez štipky ľútosti život.

„ ak povieš, že je klamárom vieš, čo tvoju rodinu čaká. Nezoberiem vám len domov a taktiež aj prácu ale zoberiem ti aj všetko na čom ti možno záleží. Budeš môcť sledovať ako tvoj otec bude povesený pred tým, ako mu bude vyrezaný zaživa jazyk z priamo z úst. Každý v meste vie ako sa trestá klamár, alebo nie?..“ bolo mu jasné, že dievča, ktoré bolo dcérou mlynára bola jedna z poddaných. Bolo by pre neho prekvapením ak by pred ním stál niekto s nejakým titulom. No aký bol ten jej? Čo jej v skutočnosti mohol otec alebo matka zanechať? Len múku za nechtami, ktorej sa nikdy v živote nezbaví. Bude na rovnakom mieste, celé roky pracovať pracne len za pár toliarov ročne.
„ ale aby nikto nepovedal, že nie som neľútostným človekom..“ povedal pokojným hlasom aj napriek tomu, že vedel, čo sa o ňom v meste alebo v okolí hovorilo. Ale vadilo mu to? To určite nie. Predsa len bol rád ak sa na neho pozerali presne tak, ako sa na neho pozerať majú. Mal moc niekoho zabiť bez toho, aby mu niekto na to čokoľvek povedal. Mal moc zobrať si všetko po čom mu jeho srdce túžilo. Či to bol majetok, nejaké potraviny alebo dokonca žena, ktorá by sa mu pozdávala.
„ takže.. nedokážeš upriasť zo slamy zlato? Mám to tak chápať, že všetko toto ..“ ukázal okolo seba rukami.
„ všetko toto divadielko je len strata času?..“

Nesměle vévodu pozorovala. To jak se usmíval, tvářil se dokonale klidně a vyrovnaně. Pravda byla taková, že on si mohl dovolit vše a jeho poddaní nic. Bez jeho svolení se nesmělo nic, hrál si na boha, kterého ze sebe snad i vytvořil. Uměl dávat i brát, i když daleko raději bral. Jakmile k ní udělal několik kroků, o poznání se více napnula. Pohled jeho ledových zlých očí se jen špatně snášel dlouhodobě. Jen tiše polkla a poslouchala, co má vévoda vlastně v úmyslu. Nakrčila obočí a na moment zavřela oči, když zmínil, že její otec opakoval několikrát svou lež. Jak mohla zachránit otce, sebe… celou svou rodinu? Její otec se veřejně přiznával ke lži a vévoda nyní jen čekal, kdy se ona nebo otec přiznají. Pak už bude mít volnou ruku k tomu je potrestat. Ovšem Lyra nepochybovala, že on by si způsob našel i tak. Jiskřičky v jeho očích nevěštily nic dobrého. Byla to další z věcí, kterou jí naháněl hrůzu a způsobil mrazení v zádech. Jen tím pohledem jí sliboval to nejhorší.

Výhružka zazněla jasně. Nikdo v místnosti se nad tím nepozastavil. Nikdo neřekl jediné slovo a pouze několik očí se přesunulo k Lyře, aby věděli, co odpoví. Dokázala si představit, co bude následovat. Bála se toho. Svého otce milovala a měla v úctě, stejně jako nedala dopustit na svého bratra. Cítila povinnost je opatrovat a chránit, jak jen žena může. Ani jeden ze sourozenců by nesnesl pohled na utrpení vlastního otce. Přitom si byla Lyra jistá, že by vévoda nebo vojáci zařídili, aby to viděli velmi dobře. Vše, co by se jejímu otci stalo. Od vyříznutí jazyka po oběšení. Dokonce i tušila, který strom by u mlýna vybrali. Nezbylo by jim nic. Neměli by domov, ve kterém se ukrýt. Neměli by otce, který se o ně postará. Neměli by kde mlít mouku ani jak si zařídit živobytí. Při prvním vybírání daní by vévoda popravil i je. Věděla moc dobře, jak se trestalo lhářství, příliš krutý trest, ve kterém si vévoda liboval, a ona nemohla něco takového dopustit. Jakoby to viděla před očima. Jenže nemohla otce zachránit jinak, než že se sama stane lhářem. Vévoda tak jako tak získá svého viníka.

Kousla se do rtu a začala v rukou žmoulat látku sukně. Zadívala se na ruce, které se díky tomu přestaly třást. Sbírala odvahu k tomu, aby začala mluvit. Věděla, že jí vévoda nebude víckrát vybízet a ona potřebovala zajistit své rodině čas. Snad bude otec s bratrem dost chytrý, aby se dostali co nejdál, než vévoda zjistí, že opravdu příst zlato ze slámy neumí. Narovnala se v ramenou a zadívala se na vévodu. Čas, to bylo jediné, co mohla rodině dát a pro jednou skutečně využít svou chytrost. „Ne, můj pane,“ zavrtěla hlavou. „Není to ztráta času. Můj otec není lhářem. Já totiž umím příst ze slámy zlato. Předu zlaté nítě,“ začala lhát vévodovi do očí a přitom více tiskla látku šatů. Bylo to jako vyprávět pohádku, která musela zůstat uvěřitelná, aby vévoda neodhalil její lež.

„Můj otec si nepřál, abych to někomu říkala,“ zadívala se opět na zem a hledala vhodná slova. „Kdyby se vědělo, že ve vašem vévodství umí chudá dívka příst ze slámy zlato, nepřineslo by to nic dobrého. Jen válku, boj a smrt. Kdo by nechtěl měnit něco tak obyčejného za něco tak cenného?“ Narovnala se a věnovala vévodovi pohled. Potřebovala přemýšlet rychle a navíjet své klubko lží v rámci uvěřitelnosti. „Nevěříte? Hádám, že budete chtít vidět ukázku. V tom případě ale mám pár podmínek,“ dodávala odhodlaně, než se rozhodla své podmínky vyjmenovat. Nešlo o nic víc, než čas.

„Je to dlouhý a složitý proces. Potřebuji na to celý den a celou noc. Nikdo mě při práci nesmí rušit, ani se dívat. Přeci byste nechtěl, aby někdo ten postup okoukal? Pak by to mohl dělat každý. Lidé si rádi povídají a za chvilku by si doma každý mohl upříst tolik zlata, kolik slámy by našel,“ pokrčila rameny a doufala, že uhodila na jeho chamtivost. Určitě by nechtěl, aby někdo ve městě byl bohatší než on. „Potřebuji také nový kolovrátek. Musí být dřevěný a nikdy nepoužitý. Jakmile jednou na kolovrátku upředete nítě, pak už nikdy neupředete zlato. Žádná jiná přadlena na něj nesmí sáhnout, až já. A nakonec,“ konečně pustila látku šatů a ruce nechala volně podél těla. „Nakonec potřebuji ještě slámu, kterou mám upříst.“ Zadívala se mu do očí a vyčkávala, zda její lež bude chtít prověřit. Doufala v to, byla to její poslední naděje. Netušila sice, co pak bude dělat, ale snad zachrání otce před šibenicí a bratra před krutým osudem.

Alaric čakal na presne tie slová, ktoré vychádzali z jej pier. Vedel, že v momente, kedy ju zatvorí do toho správneho priestoru a vyčká určitý čas bude to práve on, kto vyhrá. Nezáležalo mu na tom, čo hovorí. Nikdy nepočul o tom, že by to niekto dokázal a nechcel tomu veriť aj napriek tomu, že by to bola neuveriteľne krásna predstava.
„ počujete? Počuli ste to všetci!“ Alaric sa pozrel na ľudí, ktorí nemali povolenie povedať čo i len jedno jediné slovo. Vystrel rukami pred seba pričom sa zatočil okolo ako keby chcel upozorniť na to, čo v skutočnosti povedala. Boli to predsa len slová, ktoré niečo mali znamenať.

„ počuli ste to v tomto momente všetci?! Táto žena, toto mladé dievča dokáže z obyčajnej slamy upriasť zlato!“ povedal hlasom ako keby bola jeho majetkom, ktorý si má v pláne chrániť. No v skutočnosti mu bolo úplne jasné, čo sa s mladým dievčaťom stane o pár hodín, kedy otvorí dvere do vrchnej časti komnaty a uvidí ju tam so slzami v očiach. Dokázalo by ho to nejako odmekčiť? To určite nie. Nikdy nechápal, čo si to vôbec ženy myslia. Pre mužov ako bol on slzy nikdy nemali nič znamenať. Nemali by sa jeho nohy podlomiť, nemala by sa jeho tvár zmeniť pri pohľade na slzy ženy. Prišlo mu to ako gesto slabosti, ktoré v jeho slovníku nikdy nebude.

Alaric následne počúval, bolo to možno po prvýkrát, kedy vôbec niekoho nechal dopovedať tie slová bez toho aby to ukončil alebo bez toho aby mu zlomil čo i len jeden jediný prst. Podmienky, ktoré si vyžiadala boli dokonca pochabými. Vedel, že ak by ju zatvoril na miesto, kde by mala možnosť vyskočiť z okna urobila by to, alebo by na to nemala ani len tú najmenšiu odvahu?
Naznačil každému jednému človeku v miestnosti aby vypadol. Bol to iba on, kto sa nachádzal v jej prítomnosti.
,, ver mi alebo nie no o pár hodín sa všetko ukáže. O necelý deň nechám aby si sa pozerala na to ako zabíjam tvojho brata následne otca a nechávam zrovnať váš dom so zemou. No čo by som urobil priamo s tebou?.." jeden jediný pohľad, ktorý jej venoval musel predsa len hovoriť za všetko.
,, nechal by som mužov, ktorý sa starajú o moju bezpečnosť aby si s tebou užili. desiatky mužov, kráska.." povedal pričom následne ukázal na dvere.

,, veci ti budú donesené počas dňa. Pod nech ti ukážem miesto, kde sa budeš nachádzať.." povedal pričom to bol práve on, kto vykročil vpred. Ako by mohol v tejto chvíli pustiť pred seba ženu, ktorá by sa nevedela ani len kam pohnúť v jeho dome? vykročil pričom dúfal vlastne vedel, že ho bude nasledovať. Prechádzal cez jednu chodbu, následne cez dalšiu až do momentu, kedy sa neocitol pred úzkym schodiskom.
,, bude to miesto ako stvorené pre niekoho, kto nemôže mať spoločnosť." na jeho tvári sa opäť objavil ten úsmev, ktorý bol prejavom samotnej zvláštnosti. Vyšiel desiatky schodov až do momentu, kedy sa pred ním neobjavili menšie dvere. otvoril ich, dokonca počul ako vydali zvláštny zvuk pričom vkročil dnu. Pred ním sa objavil priestor, ktorý nebol veľmi veľký. Ba naopak, nenachádzalo sa tam nič. Ani len posteľ, kde by sa mohla natiahnuť v noci. Predsa len s tým nepočítal, mala by sa sústrediť čo najviac na prácu.
,, je to tu útulné, však? takmer ako doma.." dokonca aj to okno, ktoré sa tam nachádzalo bolo posiate samotným prachom. Dokonca to v jednom okamihu mohlo vyzerať ako čerstvo napadnutý sneh.

Krátce přelétla celou místnost pohledem. Všechny ty přikyvovače a falešníky, kteří řeknou a udělají přesně to, co si vévoda přeje, jen aby s ním byli za dobře. Však ani Lyora nechtěla být s kýmkoliv za zle, ale falešné pohledy lidí ji připadaly možná až příliš. Vévoda žil v klamu, který si vytvořil. Kdo z nich ho měl rád? Kdo z nich by za ním stál, kdyby se nebáli? Nebyla to láska lidu, ale byl to strach. Strach vytvořený hrůznými skutky a tvrdým přístupem. Koukala se krátce na jednotlivé tváře, než svůj pohled opět upřela na muže před sebou. Zdálo se, že si nedokáže odpustit jistou teatrálnost. Chtěl jí pokořit nebo jen zesměšnit? Možná obojí.

Jakmile všichni začali postupně opouštět místnost, i ona samotná měla jistou potřebu pohnout se k odchodu, přestože pohled ani pokyn k její maličkosti nedošel. Mírně se pohnula, jakoby se zapomněla, ale včas se zarazila a pouze spojila ruce před sebou. Pevně si je stiskla a dívala se do těch ledových očí, které jí stále naháněly hrůzu a husí kůži. Zůstávat v jeho přítomnosti o samotě jí nebylo příjemné. Nešlo ani tak o to, že je žena a on muž. Či snad o to, že on je vévoda a ona jen obyčejná děvečka. Možná šlo opravdu jen o strach pramenící z nevědomosti. Neměla žádnou jistotu ohledně toho, jak se k ní vévoda zachová. Mohl jí zbít, za to že mu lže do očí. Oba přeci věděli, že to není pravda a nyní jen čekali, kdy jeden nebo druhý tu hru přestane hrát. Oba čekali doznání, ale to prozatím stále nepřicházelo.

Jeho slova jí o vlastní myšlence přesvědčila ještě víc. Věděl to. Věděl, že neumí příst zlato ze slámy a přesto jí k tomu hodlal poskytnout čas a prostředky. Nejspíš ho zastihla v dobrém rozmaru, či snad chtěl krátit dlouhou chvíli podobnou zábavou. Jistě se jí bude druhého dne velmi škodolibě smát, až všem bude moci říci o tom, že celá její rodina lže. Až bude moci vymyslet tresty pro všechny její blízké, i když se zdálo, že ty dávno vymyslel. Srdce se jí bolestně sevřelo a nedostávalo se jí dechu. Bylo téměř patrné, že se samou nervozitou a strachem chvěje. V této chvíli nedokázala být statečná, přestože si to moc přála. Nedávala strach najevo a přeci se cítila slabá. Několikrát rychleji zamrkala, jak jí v očích začaly pálit slzy. Dokud lhal její otec, ještě mohla nějakým způsobem zachránit bratra. Nyní krutý osud podepsala všem. Myšlenka na to, že je to její chyba jí ničila. Vévoda si musel být vědom, že po těchto slovech se bude mučit sama vlastními myšlenkami na to, co bude. Lapla po dechu a následně výrazně polkla, jakmile prozradil i její osud. Nepochybovala o tom, že tím by vše jen začalo. Jestli by po tolika mužích ještě byla schopná cokoliv vnímat. Sama sebe přistihla u toho, jak uvažuje nad útěkem. Jenže to nesměla. Svědomí to nedovolovalo. Zachránit sebe a zničit rodinu bylo nepřípustné.

Bez dalších slov ho však následovala. Šla tiše, pokorně a poslušně. Ruce tiskla stále před sebou a kousala se do vnitřku tváře. Potřebovala myšlenky směrovat jinam, než na to, co jí čeká po dnešní noci. Strach i panika v ní gradovala a již nyní věděla, že není způsob jak kohokoliv zachránit. Nadzvedla si o pár centimetrů suknici, aby vévodu následovala do schodů. Bylo jich mnoho, ale ona je překonávala bez větších potíží. Nakonec se zastavila až ve dveřích malé místnosti. Dveře po zavrzání zůstaly otevřené a ona vešla dovnitř. Kde nic tu nic. Holá místnost, složená pouze z podlahy, stěn a jednoho okna. Zastavila se zhruba uprostřed s pohledem přesměrovaným na okno. Pomalu se k němu vydala, jen aby vyhlédla ven. Byla příliš vysoko a venkovní zeď se zdála příliš hladká a kluzká, než aby po ní sešplhala dolu. Sebral jí možnosti útěku.

Pomalu se k němu otočila, když zmínil útulnost. Nyní si již byla jistá, že se jí pouze vysmívá. Prve se jen kousla do rtu, aby zůstala ticho, ale nakonec přeci jen nevydržela. „Chcete tím říct, že svůj hrad shledáváte stejně útulným a zařízeným jako je tato místnost. Či přiznáváte, že vaše představa o mém domě, je velmi zkreslená?“ Lyra stále potvrzovala to, že jí kuráž a odvaha nechybí. Ovšem její rozvážnost to vše podkopávala. Možná, kdyby si dala více času, věděla by, že podobná slova by vůbec neměla opustit její ústa. "Nevysmívejte se mi, prosím."

Stávalo sa mu to pomerne často. V momente, kedy počul slová, ktoré možno ani nikto takto nemyslel alebo dokonca ani len nevyslovil a všetko sa mu odohrávalo len v hlave vedel presne ako má reagovať.
„ ospravedlňujem sa. Samozrejme, že toto skromné miestečko sa nikdy nevyrovná tomu luxusu, ktorý sa nachádza u vás doma. Predsa len celý nábytok je posiatí zlatom. Vankúše a dokonca aj paplony sú ušité zo zlatých nití. Dokonca aj váš mlyn vytvára múku zo zlata, všakže?“ bola to čistá ironia, ktorá sa nachádzala v jeho hlase. Vedel kam tým mieri.
„ kto ste, že mi budete hovoriť čo smiem alebo čo nie? Kto ste aby ste ma prosili o takú hlúposť. Ste len slúžka, poddaná, žena ktorá nemá mužom nič ponúknuť.“ Povedal Alaric pričom pohľadom prešil po oblečení na jej vlastnom tele. Predsa len ak by to bola napokon pravda a ona dokázala veci o ktorých hovorila a taktiež o ktorých hovoril jej otec určite by sa neobliekala týmto spôsobom. „ mohol by som vás nechať povesiť za tie slová, ktoré práve vypadli z vašich úst. Chcete mi povedať, že spochybňujete miesto, kde ste sa ocitli? Hanba!...“ povedal Alaric pričom k nej pristúpil a následne sa pozrel na jej tvár. Možno bola krásna, možno sa tam nachádzalo niečo, čo doposiaľ nevidel u žiadnej zo žien no pre neho to v skutku nič napokon neznamenalo.  

,, možno ten okamih, kedy ti zomrela matka bolo to jediné, čo bolo pre teba dobré. vidieť ťa rozprávať takto so svojim pánom určite by to urobila rovnako.." povedal Alaric pričom sa v jeho hlase objavilo to hravé peklo, ktoré znamenalo len jediné. Práve jeho ruka dopadla na jej tvár, pričom jej daroval jednu ranu. Jednu jedinú ranu, ktorá ju mala ubezpečiť o tom, že nie je žiadnym hlupákom. Na jeho tvári sa následne ukázal úsmev, myslel to skutočne vážne.
,, takže, kde sme to skončili? " Alaric prešiel k dverám, predsa len sa musel ubezpečiť, že nebude mať v pláne nejakým spôsobom mu odporovať a napokon predsa len utiecť. No kde by tak mohla utiecť? na jeho panstve sa nachádzalo mnoho ľudí, ktorí sa ho báli. Ani len jeden jediný človek by jej neumožnil schovať sa alebo dokonca uprchnúť.
,, o niekoľko minút ti donesú slamu a dokonca aj kolovrátok. Nie je to pre mňa problém, to rozhodne nie.." prečo by aj malo? predsa len tie peniaze, ktoré dokáže odobrať chudobným ľudom vedeli všetko zaobstarať. tie peniaze, ktoré mu nepatrili no aj napriek tomu ich mal na starosti on sám.

,, v momente, kedy sa ráno dvere otvoria, chcem vidieť každé jedno steblo slamy premenené na zlatú niť. celé mesto mi padne k nohám! " povedal hrdým hlasom a rovnakým krokom sa vybral aj k dverám o čosi bližšie. Nepovedal jej nič, nemal dokonca ani len v pláne jej doniesť vodu alebo jedlo. Na miesto toho zatvoril dvere a následne si vytiahol kľúč z kapsy. Bolo to pre neho tak jednoduché zatvoriť ju na mieste, sledovať ako sa kľúč niekoľkokrát otočil v zámku len pre prípad, že sa nič nepokazí. Vedel, že túto noc určite bude spať s úsmevom na perách pretože ráno bude pre neho jedno z tých, kedy bude mať dobrú náladu.Predsa len čo je lepšie ako niekoho zabiť hneď po ráne? zobrať život, pozerať sa do tváre nevinného človeka a počuť tie náreky. V takýchto momentoch sa Alaric cítil ako samotný boh, ktorý mohol rozhodnúť o živote a o smrti.