Umí příst ze slámy zlato

Už na to začínal být starý. Cítil to. Každý krok byl těžší a těžší. Kolena ho bolela a záda tuhla. Vozík, na kterém měl vyskládané pytle s moukou, téměř nešel udržet, ale on se nemohl zastavit. Věděl, že jakmile se zastaví, už se k dalším krokům nedonutí. Zasluhoval odpočinek. Roky se nadřel na mlýně a byly to zatraceně dobré roky, ale potřeboval své řemeslo předat dál. Syn byl ještě moc mladý, aby ho posílal samotného do města prodávat a neměl ani pomyšlení na to, že by snad místo něho poslal dceru. Lyoru by stejně musel doprovodit, a tak by bolavým nohám odpočinku moc nedopřál. Pořídil by koně, aby on táhl vozík, možná by se mohl i posadit a nechat džinu na valachovi, jenže mohl? Už tak měl co dělat, aby s penězi vyšel a díky daním by ani koníka neuživil.

Tenkrát to bylo jinačí. Když byl mladý a plný sil, klidně do Mariazell běhal. Vykřikoval v podhradí mezi stánky. Vychvaloval svou mouku až do nebes. Ano, přesně to uměl. „Kupujte mouku! Z mé mouky se peče samo. Kupujte krásné dámy, upečete buchty a chleba, že se vás už žádný mužský nepustí! Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Upečte z mé mouky a zamiluje se do vás i sám král!“ Vzpomínky ho donesly do doby dávno minulé. To byl ještě mladý a pohledný. Vysoký, statný a síly měl na rozdávání. Modré oči věnovaly svůdný pohled nejedné dívce, která prošla kolem, a na své tmavé kudrnaté vlasy také uhranul pár obdivovatelek. Navykládal toho tehdy spoustu. Také na své řeči a pohledy uhnal svou ženu. Bavil jí tím, co vyprávěl. Jak básnil o mouce, její kráse a občas přihodil i příběh, kterému šlo jen těžko věřit. Ona se ale smála a on nepřestával.

Zpět ho vtáhla změna prostředí. Nohy ho nesli sami a už nekráčel po prašné cestě z lesa do města, ale stál na dlažebních kostkách. Vozík poskakoval a k jeho uším se donesl ryk a ruch města. Pro někoho bylo město hektické a přesto, když se člověk zastavil a rozjímal, zjistil, že má svůj řád. Pokud člověk seděl u stolu a klidně pozoroval okolí, zjistil, že všichni někam míří. Všichni mají své místo, cestu a nikdo nevybočuje z davu. Prošel klenutou bránou, kolem stráží šel se skloněnou hlavou a zastavil na svém obvyklém místě. Zapřel vozík a oprášil si bolavé ruce plné mozolů. Od dob, kdy začínal, se skutečně vypracoval. Na jeho mouku se vyplatilo čekat a důkazem bylo i to, že jeho mouku kupoval i správce hradu a v kuchyni z ní vařili a pekli pro vévodu. Mohl se dmout pýchou a také to dělal. Kolikrát seděl v hospodě jako páv, připomínající všem v okolí, že mu ani jeden pytel nezůstal.

Pustil se do vykřikování a brzy u jeho vozíku stála fronta. Jako první přišli kuchtíci, kteří již pytle s moukou měli zamluvené. Zaplatili a odnesli snad třetinu toho, co na voze měl. Pak už mohl Herbert konečně zapojit svůj um a talent. Vykřikoval o své mouce jen tu největší chválu, jakou dokázal vymyslet. Lidé kupovali, platili, ptali se a on tak dokonale zapadl do celkového obrázku trhu. Někdo nakupoval, jiný prodával. Z každé strany křičel někdo jiný, občas se mezi stánky prohnaly děti či pes a každou hodinu prošli po trhu vojáci vévody, aby udržovali klid.

Trvalo to téměř celý den, než byl jeho vozík prázdný. Otřel si zpocené čelo do čepice a opět jí nasadil na hlavu. Celý den na slunci mu nedělal dobře. Jenže on moc dobře věděl jak a kde si napravit náladu. Odtáhl svůj vozík před hospodu, aby na něj dobře viděl a zaujal své místo u jednoho ze stolů. Objednal korbel vychlazeného piva a z chutí se napil. Chmelený nápoj svlažil krk a udělal mu více než dobře. Položil korbel opět na stůl a otřel si pěnu z vousů. Spokojeně vydechl a rozhlédl se kolem sebe. Všiml si pekařky, s kterou vždy prohodil několik milých slov. Mávnutím ruky jí dal znamení, ať se k němu připojí a mile se usmál. „Povím ti, dnes ve mně to pivo jen zasyčelo. Neznám lepší pivo než to naše.,“ pustil se do vykládání, jakmile se u něho pekařka usadila. „Dal bych si korbel chlazeného piva, trochu sýru a tvůj chleba z mé mouky. Nic by mi pak nechybělo. Lehl bych si do postele s plným žaludkem a mohl bych i umřít,“ zavřel oči, jak si to představoval. Byla to více než slastná myšlenka, nad kterou si povzdechl, že se nevyplní. Znovu otevřel oči. Podepřel si bradu a pekařku si prohlédl. „Povídej, co nového v našem krásném Mariazell?“

Štebotanie ľudí a detí, ktoré sa hrali naokolo stále na očiach svojim rodičom bolo už tradičné pre miestny trh. Bolo to miesto, kde sa človek mohol stretnúť s priateľmi. Vymeniť si pár zdvorilostných slov alebo dokonca len tak posedieť pri dobre vychladenom pive, ktoré bolo tradičným nápojom celého mesta. Pekárka stála na svojom obvyklom mieste vedľa staršieho syna, ktorý predával ich tovar. Možno sa mu to spočiatku nepáčilo no tak ako rok za rokom plynul pochopil, že to je zamestnanie, ktoré je pre neho priam ako stvorené. Sledovala ho ako si počína. Ako mohutným hlasom rozkrikuje okolo seba slová, ktoré zneli tak krásne pre jej uši. Predsa len počuť niekoho, kto bol z jej rodiny ako vychvaľuje ich spoločnú prácu ju niekoľkokrát prinútilo obtrieť si dlhou a zamúčenou zásterou oči v ktorých mala slzy hrdosti.

Prechádzala sa trhom, pozorovala veci, ktoré by mohla nakúpiť. Či už čerstvé ovocie, ktoré by sa zišlo do ovocných koláčov alebo buchiet alebo zeleninu, ktorá vyzerala už od prvého pohľadu nesmierne lahodne. Boli to už predsa len celé roky, kedy chodila ešte ako malé dievča so svojim otcom na trh a ponúkala pochutinky, ktoré jej mnohokrát malé deti alebo dokonca dospelí ľudia snažili ukradnúť.
„ vyzerá to výborne Konstans. Myslím si, že dnes si zoberiem kilo jalbk.“ Pousmiala sa pekárka a následne si povyberala tie najkrajšie kúsky, ktoré vyzerali poctivo obstarané a dokonca aj chutné.

V momente, kedy počula príjemný hlas, ktorý poznala už celé roky pozrela sa na miesto, kde sa stretávala so starým mlynárom pomerne často. Podišla k nemu upravila si dlhú zásteru, ktorú mala na sebe a následne sa snažila z vlasov vybrať si posledné náznaky múky aj napriek tomu, že sa nachádzala takmer stále. No na druhej strane to bol znak toho, že sa svojej práci doslova vyžíva. Prešla pomalým krokom dokonca miestami sa zdalo, že kráčala bolestivo pričom sa posadila a následne si všimla pivo, ktoré mal na stole.

„ poprosím si taktiež jedno vychladené ale malé, ďakujem veľmi pekne.“ Povedala po tom ako k nej prišiel muž a spýtal sa na to, čo si bude priať. S úsmevom, ktorý ju hrial na perách sa následne otočila na mlynára. Sledovala ho pričom si jemne poklepkávala prstami po drevenom stole. Pekárka bola postaršia pani, ktorá mala na tvári už niekoľko vrások krásy. Mala dobrý život. Vychovala troch synov na ktorých bola nesmierne hrdá aj napriek tomu, že iba jeden zostal po jej boku po tom ako manžel zomrel na následky krutej choroby. Aj napriek tomu, že vždy túžila po tom mať aspoň jedno dievča, ktoré by mohla obliekať do krásnych šiat, ktoré mala pripravené v jednej zo starších skríň nebolo jej to predurčené. Porodila jedno krásne dievčatko. Na prvý pohľad sa do nej zamilovala pričom videla jej modré oči, ktoré boli stelesnením anjela. Bolo to len niekoľko dní. Len niekoľko dní sa mohla tešiť z jej prítomnosti.

„ Mariazell sa prebúdza k životu. Všimol si si, že na trhoch sa nachádza omnoho viac ľudí ako predtým? A to ovocie! Pozri sa určite si niekoľko vezmi pre svoju dcéru.“ Povedala pekárka pričom položila tašku s jablkami na stôl. Bola človekom, ktorý by sa vedel rozdeliť so všetkým o všetko. Nikdy nepovedala a dokonca ani neurobila nič zlé, nikomu.
„ nechýba ti to niekedy? Ruch, smiech. Nevedela by som si predstaviť život na mlyne.“ Zasmiala sa pekárka a priložila pery k chladenému pivu, ktorá sa už nachádzalo hojnú chvíľku pred nou. Položila na stôl niekoľko drobných, ktoré pred niekoľkými dňami odložila z posledného predaja. Nebola ženou, ktorá by míňala peniaze na drahé látky alebo dokonca na topánky. Snažila sa každý jeden groš odložiť na horšie časy aj napriek tomu, že to, čo si vymáha vojvoda bola niekedy až príliš veľká čiastka.

„ počul si o tom, že pred niekoľkými dňami povesili dalšieho človeka? Nemal s čím zaplatiť. Zobrali mu stánok na trhu dokonca aj pozemky na ktorých pestoval zeleninu a ovocie a potom, kedy predal aj svojho jedného koňa a dokonca aj syna nemal s čím zaplatiť. Vraj ak nezaplatí, zaplatí vlastným životom.“ Povedala mierne smutným hlasom pretože v Mariazell sa každý s každým poznal veľmi dobre. Priateľské vzťahy boli v ich malom mestečku základom, kedy si jeden človek pomáhal druhému tak ako najlepšie vedel. „ a ako sa má tvoja dcéra? Nie je už pripravená na vydaj?..“

V pravé ruce držel korbel piva, ze kterého čas od času upil, zatímco druhou ruku měl položenou na dřevěné desce stolu a opíral se o ni. Záda měl shrbená a chvíli hledal nejvhodnější způsob, jak se usadit, než konečně uspěl a již jen klidně seděl. Pozoroval přitom pekařku s milým výrazem ve tváři a pečlivě naslouchal každému slovu. Přestože se lidé v Mariazell znali více než dobře, on o to všechno přišel. Pekařka byla jeho jedinou spojkou ve městě, pokud se chtěl dozvědět nějaké novinky. Život v ústraní mu vyhovoval, ale jak říkal jeho otec a nyní i mlynář sám – všechno má svou cenu. Byla to hořká pravda. Pokud člověk něco chtěl, musel tomu něco obětovat. On chtěl klid a výměnou za to musel obětovat většinu svých známostí z města.

Podíval se ještě jednou za pekařku a prohlédl si ten kus trhu, který se za ní rozkládal. „Jeden by řekl, že si Mariazell vede lépe, než kdy jindy,“ pronesl, zatímco si džbán piva přibližoval ke rtům, aby znovu uhasil žízeň. Otřel si pěnu od úst, odložil dopité pivo a v gestu pozvednutí ruky si řekl ještě o jedno. Otřel si přitom ruce do látky košile a pohled věnoval jablkům, které před ním pekařka položila. „Zdá se, úroda je letos bohatá.“ Vzal do ruky krásné červené jablíčko a prohlížel si ho, jakoby se jednalo o vzácný poklad. Přiblížil si ho k tváři, dýchl na jeho slupku a rukávem jablíčko vyleštil, až se lesklo. „Tohle je stejně krásné jako moje Lyra,“ vysvětlil a s poděkováním si jablíčko uschoval. Jednou pomohla ona jemu, podruhé on jí. S pekařkou byli přátelé už dlouhé roky a podobné zdvořilosti nebyly ničím výjimečným.

Zabouchal tiše dlaněmi do stolu, když mu pacholek přinesl další pivo a s chutí si džbán prohlížel. Neskrýval radost ani potěšení. Někomu mohl připadat jako poťouchlý starý blázen, ale on na to ve svém věku a po všech životních starostech měl plné právo. Přitáhl si pivo před sebe a oběma rukama džbán sevřel. Na otázku pekařky mohl jen zavrtět hlavou. „Chybělo, ale dříve. Měl jsem Mariazell moc rád, ale když teď slyším jaké vedení to tu má?“ pronesl větu, jakoby se ptal a nemohl uvěřit, jak se jeho milované město změnilo. Odmávl to jen rukou a odfrkl si. „Jen dej pokoj, nic už by mě sem nedostalo. Zlatý mlýn a klid.“ Zamručel jako starý mrzout, byť to pro jeho povahu bylo zcela atypické. Natáhl se pak po drobných, které položila pekařka na stůl a přisunul je blíže k ní. „Jen si je nech. Kdo ví, kdy vévoda znovu pozvedne daně. Dnes platím já, to za to krásné jablíčko,“ pronesl v dobré víře. „Takové jablíčko by totiž stálo za mnohem, mnohem víc.“

Nakrčil obočí a podrbal se na temeni hlavy ve vlasech, které stále více a více žídly. Už to nebylo, co bejvávalo. Hebké tmavé vlasy byly nyní prošedlé, drsné a lámaly se skoro stejně jako sláma. „Kruté poměry v našem krásném městě. Bohatým se daří a chudí jen více chudnou. Kdo nemá dost peněz, nemá zjevně právo v Mariazell žít. Ale mohou odejít? Nemohou.“ Zahudroval nad současnou situací, která se mu ani trochu nelíbila. Bouchl přitom pěstí do stolu, ale pak se s obavou otočil, jestli ho přeci jen někdo neslyšel. Vévoda byl krutý, nebyla v něm jediná dobrá věc, jediná dobrá kost. Chamtivý šlechtic, který si myslel, že může vše jen protože se narodil do dobré postele. Zlatý starý vévoda, to byly časy. Jenže o tom se mluvit nesmělo a hanit veřejně současného vévodu bylo jako si vázat oprátku kolem vlastního krku. „Doufejme, že vždy budeme mít dost, aby nám daně nezlomily vaz,“ krátce se usmál, než se ještě jednou napil chladného piva.

Jak ale řeč přišla na jeho dceru, celý se rozzářil. „A to víš, že je,“ uculoval se jako měsíček na hnoji a radost skrývat nedokázal. „Lyra je s každým dnem krásnější a krásnější,“ podložil si bradu dlaní. „Tolik mi připomíná její matku, jakoby jí z oka vypadla,“ povzdechl si, než zavrtěl hlavou. „Ale co to povídám, moje dcera je samotný anděl. Krásná, hodná, chytrá. Práce zastane víc než kdejaký mužský, a jak dobře vaří. Stará se o bratra i o mě jak nejlépe umí. Holka na vdávání, že každým dnem čekám, kdy si o ni přijde někdo říct. Divím se, že se na ní dávno nestojí fronta. Vždyť ona bude manželkou, kterou by i císař pán mohl závidět. Ale taky si nemysli, že jí dám jen tak někomu,“ pozvedl prst do vzduchu a zahýbal s ním ze strany na stranu. „Jí by byla taková škoda pro nějakého hejska.“ Zamračil se u té představy. Chtěl pro Lyoru jen to nejlepší. Hodného slušného muže, který bude mít dost peněz, aby je v Mariazell nikdy nepotkalo nic špatného. Vůbec by byl nejraději, kdyby si jí zval někdo, kdo jí vezme pryč. Daleko od takových daní a poměrů. Kupec, bohatý obchodník, pro toho se jeho dcera narodila a díky kráse i laskavému srdci měla velkou šanci. „Kdybys jí viděla. To je dcera, která dělá radost každému otci. Škoda jen, že se toho moje nebožka žena nedožila. Byla by tak hrdá a šťastná, jaká Lyora je.“

Príjemný hlas ju nútil k tomu aby sa pousmiala. Videla ako hovorí o svojej dcére a dokonca počula už niekoľkokrát ako hovoril o svojej žene. Rovnako ako ona hovorila o svojich deťoch a o manželovi o ktorého prišla už pred niekoľkými rokmi. Prešla končekmi prstov po pohári na ktorom bolo ešte stále vidieť niekoľko stôp od chladu a následne sa pozrela na neho.

„ spomínam si na tvoju ženu. Bola krásnou a milou, vždy som ju rada videla na trhu pretože jej úsmev dokázal to miesto zmeniť. Aj napriek tomu, že teraz je Mariazell krásnym mestečkom život v ňom je o niečo horší, namáhavejší.“ Spomenula si na príhodu, ktorá sa jej stala pred niekoľkými týždňami. Kedy piekla svoj vychvaľovaný chlieb po celom meste v malej pekárničke v ktorej sa nezmestilo viac ako dvaja ľudia pričom pocítila niekoho prítomnosť. Pocítila na pravom ramene tiahu, ktorá ju nútila pred vojvodom pokľaknúť. Pozrel sa na ňu ako na samotný odpad spoločnosti. Musela sa mu podriadiť, tváriť sa ako keby bol boh, ktorého im zoslali z nebies a ponúknuť takmer všetko čo mala. Dokonca musela sledovať to ako jej niekoľko mužov zobralo desiatky chlebov bez toho aby sa opýtali alebo dokonca zaplatili. A to len z toho dôvodu, že vojvoda z Mariazell potreboval zlepšiť pochmúrnu náladu.

„ ak to bude pokračovať v podobnom duchu určite budem musieť o niekoľko mesiacov pekáreň zatvoriť.“ Len povedala mierne sklamaným hlasom, pretože to bola vec, ktorú milovala celým svojom srdcom. Pekáreň bolo jej dielo, niečo čo zdedila po svojich rodičov a dala tomu svoje srdce. Nechcela aby to stretnutie po takmer celej večnosti skončilo v slzách na miesto toho sa pozrela rovnako na červené jablko a následne počúvala slová, ktorými opisoval mladé dievča, ktoré sa muselo postarať o domácnosť bez pomoci matky alebo ženy, ktorá by nahradila jej miesto.
„ stále je tu môj mladý Joachim. Krásny chlapec za ktorým by sa otočila každá jedna mladá žena pripravená na vydaj. Modré oči, blonďavé vlasy. Niekedy ked sa na neho pozriem vidím v ňom muža, ktorý mi tak veľmi chýba.“ Povedala pekárka a následne si podoprela jednu ruku. Upravila si čiapku, ktorú mala na sebe, za uško si dala jeden pramienok vlasov, ktoré už mali nádych miernych šedivín a následne sa na milého a takmer stále dobre naladeného mlynára pousmiala. Svojho najmladšieho syna milovala, bol to predsa len jediný ktorý jej ostal doma a nenasledoval šťastie alebo lásku do sveta. Aj napriek tomu, že aj tých starších synov milovala celým svojim srdom iba u Joachima videla tu túžbu ostať v meste a začať vlastný život.

„ bojím sa, že si nájde také dievča, ktoré by sa nedokázalo v kuchyni obracať. Áno viem, som márnotratná ale je to posledné čo mám. Predsa len chceme pre tie svoje deti len to najlepšie alebo nie?.“ Na jej tvári sa objavil malý úsmev. Ako inak, tvár ktorá pred niekoľkými rokmi bola krásna ako samotný obrázok sa stratila. Boli to len oči a úsmev, ktorý z tej krásy zostal a niekoľko vrások, ktoré ju aj tak robili krásnou. No stále tie časy, kedy sa za ňou obrzrel každý jeden chlapec boli už dávno preč a ona musela myslieť na iné a oveľa podstatnejšie veci.
„ čo keby si ju na budúce zobral zo sebou? Mohla by som jej upiecť svoje nové pečivo na ktorom pracujem. Zatiaľ to je len v procese no určite by bolo dobré ak by sa tak krásne a mladé dievča ako ona niečomu priučila, nemyslíš?“ nemyslela to pekárka zle. Skôr naopak. Vedela, že mnoho vecí ju mlynár nedokáže naučiť a ona bola pripravená ponúknuť svoje služby k tomu aby mladé dievča pripravila na taký život, aký si zaslúži.

„ myslíš tým, že by si jedného dňa mohla nájsť niekoho ako je cisár? A čo tak ak by sme začali naším vojvodom!..“ povedala pekárka so smiechom aj napriek tomu, že v jednom momente si ani len neuvedomila, že niekde na okolí sa môže nachádzať niekto, kto by ich mohol počuť. Na miesto toho sa len pousmiala a nedávala tomu žiadnu vinu predsa len to bola len malá poznámka, ktorú si nikto okrem mlynára nemusel ani len všimnúť. No to ani len netušila, že v ich blízkosti sa nachádza mnoho ľudí, ktorí sa považovali za pravú ruku samotného vojvodu.

„Velmi mi chybí, ale pořád mám Lyru a Alberta. Pacholek jeden, kdybys viděla, jak roste. Silák to bude a brzy povede mlýn docela sám. Předám mu řemeslo a pak chci už jen ten klid.“ Mlynář poslední dobou nerad vzpomínal na svou zesnulou ženu. Vždy se kvůli tomu začal trápit a přepadaly ho špatné myšlenky. Radost z dětí měl, ale ani to nebylo všechno. Měl taky o oba velkou starost. Věděl, že není nejmladší a předtím, než odejde, chtěl mít jistotu, že se oba budou mít dobře. Chtěl, aby syn převzal mlýn a stal se mu živobytím. Dceru chtěl zanechat v rukou dobrého muže a už nikdy se nestrachovat o budoucnost. Mlynář nebyl žádný hrdina. Bál se spousty věcí, ale strach o rodinu to všechno převažoval. On i pekařka se zahnali do slepé uličky. Jejich šťastné shledání nabíralo nepěkný směr, který musel mlynář změnit. Chtěl se smát a bavit, ne myslet na to nejhorší a vzájemně se trápit. Byl si docela jistý, že ani pekařce se v Mariazell nevede nejlépe. Četl to v její tváři i očích.

„Nesmysl,“ odmávl to a rozhodl se pekařku pobavit. „Kam by lidé chodili pro tak chutný a voňavý chléb? Komu bych prodával svou mouku, aby z ní pekl chutné vánočky a štoly. Kdo by dál dokazoval, že z mé mouky může vzejít jen další výjimečná věc? Tvá poctivá práce a zlaté ruce tě uživí. Nejen tebe, ale i tvého syna. Však váš chléb je vyhlášen po celém městě a bylo by bláhové vaší pekárnu zavřít. Vévoda by si to měl uvědomit,“ poslední větu raději zamumlal, aby ho nikdo neslyšel. To mohlo být až příliš nebezpečné a mlynář by všem ve svém okolí akorát uškodil. Raději se napil piva, protože na rty i jazyk se mu drala hořkost z vévodova jednání. Jenže co mohl prosťáček jako on udělat? Nemohl se mu postavit, ani ostatní nabádat ke stejným činům. Jednou tu byl jeden hloupý mladík. Hlupák, který si myslel, že něco zmůže. Za jeho rebelii jej čekal strašlivý trest. Vévoda z něho udělal odstrašující případ a nejedné otrlé duši se obrátil žaludek, když se na mrtvé tělo mladíka podívali.

„Děti mají dělat hlavně rodičům radost a já jsem rád, že svého Joachima máš. Doufám, že se o tebe dobře stará, zasloužíš si to,“ pozvedl pivo, jakoby jí přál ještě mnoho zdraví a teprve, když polovina chmeleného nápoje zmizela v jeho hrdle, opět džbán odložil a nyní ho nechal na delší dobu ležet. „Nejsi marnotratná. Kdo by si pro syna přál nějakou káču hloupou? Však ani já bych neviděl rád, kdyby si jednou Albert přivedl takovou, která by neuměla uvařit, ba ani pomoci ve mlýně a jen by peníze rozhazovala. To bych snad raději vzal řemen a ukázal jí to, co jí dávno vlastní rodiče měli naučit.“ Krátce se nad tím zasmál. Ano, takovou by z mlýna ihned hnal, pokud by na to měl ještě dost sil. Nad myšlenkou, vzít Lyru s sebou, se pozastavil. Promnul si bradu, která potřebovala oholit. Zanedbával svůj zevnějšek, věděl to, ale ve mlýně nebyl čas vypadat pořád k světu. Navíc, muž jeho věku už byl vzduchoprázdno. Kdo by se zajímal, jestli má dokonale oholené tváře nebo ne? „Když mi slíbíš, že na ní dáš ty i Joachim pozor,“ pokrčil rameny. Měl o Lyru strach, aby se jí nic nestalo. Proto jí vzal do města sotva párkrát a to ještě v době, kdy do města šel s celou rodinou. Věděl, že pekařka by jí přiučila věcem, které on nedokáže. Na druhou stranu on musel v městě prodávat. Neměl by čas provolávat slávu své mouce a ještě bedlivě sledovat dceru. Nechal by jí u pekařky a vyzvedl by si jí, jakmile by prodal všechny pytle.

„No to bych řekl!“ bouchl do stolu a rozesmál se. „I císař by jí padl k nohám. Krásná a dobře vychovaná? To je nedostatkové zboží na trhu života,“ uculoval se. „Strčila by hravě do kapsy většinu z těch nafintěných dam s nosánkem nahoru. To jsem si jist,“ začal mlynář přehánět tak, jak měl ve zvyku už od dob, co byl živ. Všechno to byla legrace, pramenící z dobré nálady. Pivo na tom možná také udělalo své. „Náš vévoda?“ povytáhl obočí a hlasitě se rozesmál. „Takový hamoun chamtivý by se sotva oženil. Představa vystrojení svatby by mu určitě lámala vaz. Ovšem, pokud bych za ním nepřišel s nabídkou, která se neodmítá. Kdybych přišel do zámku a řekl mu – ctěný vévodo, moje dcera Lyra, umí příst ze slámy zlato! Tu vezme slámu, protočí jí na kolovrátku a přes noc z ní upřede zlatou niť. Žádná jiná to neumí a toho bohatství! Nebyl by to ani týden a moje holčička by byla novou vévodkyní.“ Pronášel mlynář, zatím co mu cukaly pobaveně koutky. Jakmile domluvil, hlasitě se rozesmál a dvakrát bouchl rukama do stehen. Sám sebe pobavil jak nikdy dřív. Jen ta představa, že by někdo ze slámy předl zlato nebo se o to i jen pokoušel. A ještě vtipnější mu připadala představa, jak by na to vévoda reagoval. Jistě by se cítil uražen, že dávno na takové předení nepřišel sám. Pokosil by všechna pole a už by ve vévodství nezůstalo ani jedno stéblo slámy. Všechno by to nechal upříst na zlato a tím zlatem se nakonec zadusil. Alespoň by Mariazell mělo pokoj.

Smiech a dobra nálada tradovala celým miestom pričom sa pekárka neubránila mierne hlasitému smiechu po tom ako vychválil svoju dcéru priamo do nebies.
„ dokáže zo slamy upriasť zlato! O tú by sa ľudia mali dokonca byť. Nemali by sa tvoriť vojny kvôli pozemkom ale kvôli nej.“ Povedala pekárka bez toho aby to malo vyznieť ako nejaká nepekná narážka. Ba naopak, mala rada, keď sa mlynár o niečo viac uvoľnil a následne hovoril mnoho slov, ktoré nemyslel vážne. Bol to určitý druh humoru, ktorý sa nachádzal medzi tou nižšou vrstvou spoločnosti. Možno ak by sa v ich blízkosti nachádzal nejaký panovník myslel by si, že sú len dvaja blázni, ktorí sa smejú jeden na druhého bez jedinej príčiny.
Pekárka sa takmer v jednom momente zarazila, ked si uvedomila, že za chrbtom mlynára niekto stojí. Pozorovala jeho oblečenie, jeho výraz tváre a pochopila, že to je ten človek, ktorý má pod palcom celé ich mestečko. Niekto by si pomyslel, že obyčajný panovník alebo vojvoda nemôže vládnuť mestečku, že to dokáže len kráľ vo svojom obrovskom zámku no bohatstvo, ktoré si k sebe vojvoda Alaric nahrabal bolo dostatočne veľké na to, aby dokázal ovládať všetko na čo ukáže len prstom.
„ dobrý deň pán vojvoda..“ pekárka sa v jednom momente postavila na nohy a následne sa uklonila. Úklon bol úprimným gestom aj napriek tomu, že sa nezdal tak elegantným ako keby to urobila hotová princezná.

Ešte pred nejakou chvíľou sa vojvoda Alaric z Mariazell nachádzal vo svojom sídle pričom si prezeral nové obrazy, ktoré sa nachádzali na jeho stenách. Boli na prvý pohľad krásne aj napriek tomu, že mu na nich niečo vadilo. Nevedel to definovať, možno to bol len jeden odtieň nejakej farby, ktorá by sa dala v jednom okamihu zmeniť alebo to nebolo jednoducho to, čo si pod prírodou a tmavým lesom vôbec predstavoval.
„ mám pocit, ž tento maliar si nezaslúži venovať sa svojmu remeslu. Pozrime sa na tieto výtvory. Žiadal si za ne až priveľa a na miesto toho aby nám to venoval ako dar si dokonca vypýtal odmenu. No ak po tom tak túži nech sa páči..“ Alaric si založil ruky na prsiach pričom prešiel niekoľko krokov vpred. Po jeho pravici sa takmer neustále nachádzal mladý paholok, ktorý nasledoval každý jeden krok a robil mu osobného sluhu. Podišiel k mladému autorovi, ktorý ešte stále mal na tvári kúsky farieb, ktoré boli ako samotná dúha pričom mu venoval jeden dlhý pohľad v ktorom sa nachádzalo opovrhovanie s ním. V jednom pohľade si mohol mladý maliar všimnúť to, ako Alaric reaguje na ľudí, ktorí sa snažia okúzliť ho.
„ počul som o tebe, že si najlepším umelcom v Mariazell, nemám pravdu? Podľa slov ľudí dokážeš precítiť emocie. V každom jednom diele sa nachádza to, čo v ten okamih cítiš. Môžem sa pozrieť na tvoje ruky?..“ mladý paholok, ktorého si aj tak nikdy nikto nevšímal takže by bolo úplne jedno či by sa nachádzal na mieste alebo by si niekde odskočil zobral zbraň, ktorú mal Alaric už pripravenú pričom mu ju podal. Alaric sa ani len neunúval venovať mu svoj pohľad.

„ takže to sú tie ruky umelca. Špinavé od farby na ktorých sa nachádza mnoho mozoľov, myslím si, že mi za moju pomoc ešte poďakuješ.“ V očiach mladého maliara sa objavila vdaka, ktorú ešte ani len nestihol vysloviť slovami. Natiahol ruky o čosi viac pred seba pričom si ani len neuvedomil, čo má Alaric s nimi v skutočnosti v pláne. Bol to rýchly pohyb, jeden pohyb, ktorý takmer nikto nečakal. Kedy šabľou zbavil maliara oboch rúk a s malým úsmevom na perách podal šabľu svojmu mladému zverencovi.
„ tak a teraz mi môžeš namaľovať obraz v ktorom mi znázorníš bolesť.“ Alaric sa rozhodol prejsť sa po svojom dvore a možno si vypočuť niekoľko nových klebiet, ktoré sa v Mariazell šírili pomerne často. Vyšiel do ulíc vo svojej robe, ktorá bola v podobe tmavého kompletu a s červenou šerpou na pravom ramene. Prechádzal sa a pozoroval stánky pričom videl ako sa na neho ľudia pozerajú a venujú mu úsmevy a vrúcne pozdravy.

Alaric sa zastavil až na mieste, kde sa nachádzalo najviac ľudí. Bolo to menšie pohostinstvo, že nalievali vychladené pivo, ktoré aj on mal veľmi rád. Bolo to predsa len jedno z mála miest, ktoré navštevoval v Mariazell, inak si mnoho vecí nechával nosiť k sebe na sídlo. No pohľady ľudí, ktorí nevedeli čo si majú o jeho prítomnosti myslieť sa mu celkom pozdávali. Až do momentu, kedy nepočul o niekoľko stolov za ním padnúť jeho meno v spojitosti so zvláštnym príbehom. Alaric sa postavil na nohy, prešiel niekoľko krokov, ktoré ho delili od toho miesta a od dvojice v skutku obyčajných ľudí pričom ho myšlienka toho, čo povedal postarší muž celkom zaujala.
„ mohli by ste to povedať zreteľne aby som to počul na vlastné uši?..“ nepadol od neho žiaden pozdrav dokonca si nevšimol ani to, že žena, ktorá mu robila spoločnosť sa postavila a venovala mu poklonu znázorňujúcu to, že je slušnou poddanou, ktorá vie, čo sa patrí. " a mimochodom je to vojvoda Alaric z Mariazell. za tie slová by si mohla byť na mieste obesená ženská. Ale kedže mám dnes pomerne dobrú náladu, možno ťa ušetrím."

„To je nápad,“ smál se mlynář vesele dál. „K čemu válčit o území a hrady, když se může válčit o jedno děvče? Konečně taky budeme mít na placení daní. Lyra nám upřede zásobu zlata, že do konce života nebudu muset roztáčet mlýn a ty péct. Budeme pracovat jen tak pro radost, a protože sami chceme. S takovou brzy nebudou ani války. Lyra upřede zlato a za to si všichni koupíme, co budeme chtít. Proč bojovat, když bychom mohli to, co chceme vyplatit? Bude to jako na trhu. Bude se mi líbit nějaká země, nějaké území, inu půjdu a zaplatím za ní zlatou nití,“ otřel si oči od slz, které mu vyhrkly díky hlasitému smíchu. Inu trochu té radosti potřebovali oba. Mlynář se moc nenasmál a pekařka také ne, alespoň by oba prodloužili život, protože jak je známo, to smích dělá. Když se člověk směje a dobře baví, hned jde vše lépe od ruky a je na světě o trochu lépe.

V momentě, kdy se pekařka zarazila a přestala se smát, neměl mlynář stále ani tušení, kdo za ním vlastně stojí. Pochopitelně mu přišlo podivné, proč náhle tak strhnula a brzy pochopil, že to bude někým, kdo tam stojí. Ještě stále s pobaveným a veselým úsměvem se na lavici otočil přes pravé rameno, aby zjistil, na koho to kouká. Jakmile však uviděl za svými zády vévodu, úsměv mu na tváři ihned zmrzl a veškeré emoce vystřídal strach. Cítil, jak se mu stáhl žaludek a najednou byl jen malou dušičkou. Postavil se s většími obtížemi na nohy, kdy se více musel zapřít o pravou ruku. Nohy ho už zlobily a rychlé vstávání nepřipadalo v úvahu, pokud si nechtěl způsobit ještě větší bolesti. Bez jediného slovíčka si stáhl čepici z hlavy, která stejně byla nakřivo. Sevřel jí před sebou oběma rukama, a co nejuctivěji se uklonil. Úklona to nebyla moc hluboká, ani přehnaně strojená. Zkrátka úklona prostého člověka, který navíc trpí bolestmi zad. Inu ve stáří začínalo být problém téměř vše a aktivní rychlý pohyb byl vůbec nejtěžší.

Chvíli setrvával v pokloně, aby dal najevo, že je podřízeným a slušným poddaným, než se pomalu narovnal. Nepozdravil, neoslovil ho. Na to se až moc bál a slova se mu zadrhávala v krku. Měřil si mladého muže, který měl větší respekt, než většina starých králů. Jeho tvrdá pravidla a strach, který vzbuzoval, dělalo své. Říká se, že jen neupřímný člověk se druhému nepodívá do očí, jenže pohlédnout do očí vévodovi z Mariazell se neopovážil ani ten nejstatečnější. Jakmile jeho pohled někdo postřehl, raději uhnul jiným směrem. Kdo ví, jak by si vévoda zírání vyložil a třeba by jeden špatný pohled v době jeho špatné nálady znamenal i šibenici.

Mlynář si nejistě odkašlal. Podíval se na pekařku a v rukou nervozně svíral čepici a všemožně jí žmoulal. Nevěděl jestli mluvit nebo mlčet. Oboje mohlo znamenat smrt a on se bál. Nakonec však strach v něm pohnul, aby se odvážil k prvním slovům. „Můj pane,“ ještě jednou se zdvořile uklonil. „Nezlobte se prosím, byl to jen přátelský žert. To já začal vyprávět o své dceři, že umí příst ze slámy zlato. Prosím, pekařku nijak netrestejte. Jsme po celém dni prodávání oba unavení a zažertovat si nad džbánem piva přeci ještě není hrdelní zločin. Nikdo to nemyslel špatně.“ Ruce se mu rozklepaly a hlas několikrát zakolísal a přesto se snažil působit vyrovnaně.

Boli to len slová, ktoré pre neho nič neznamenali. Boli vôbec slová dôležité k tomu, aby človek dokázal existovať? Bol to len klam, ktorý sa nachádzal v každej jednej situácií. „ myslím si, že slová sú v mojej prítomnosti zbytočné. Ja sa zo slov určite nenajem.“ Povedal pričom jeho tvár musela vyzerať v tom okamihu ak kamenná socha. Nepohol sa ani len o jeden centimeter pričom ich nechával premýšľať. Mohlo to trvať niekoľko dlhých minút, kedy im venoval len svoj pohľad a následne sa pozrel na mlynára. „ dokážeš to zopakovať ešte raz?“ opäť ho napomenul slovami pričom sa pozrel na jedného zo svojich radcov, ktorý sa nachádzal po jeho pravici. Neustále mal pri sebe nejakých ľudí. Predsa len bol človekom, kto mal v rukách nejakú tú moc, netajil sa tým dokonca to často krát dával ľudom pociťovať na vlastnom tele.

„ nechcel povedať nič zlé, verte nám. Nevedeli sme, že ste v našej blízkosti možno ak by sme to vedeli o žiaden žart by sme sa ani len nepokúsili!“ povedala pekárka mierne žalostným hlasom pričom si uvedomila, že so svojim starým priateľom sa dostala do obrovských problémov. Vedela, že by ich vojvoda nemal problém vytrhnúť im jazyky za to, čo povedali nahlas. Nemal by problém s tým sa na nich pozrieť a s úsmevom zabiť niekoho, na kom im nesmierne záleží.
„ čo keby sme na to zabudli? Určite by sme sa mohli nejakým spôsobom dohodnúť..“ predsa len posledná veta bolo niečo pre jej uši. Možno mu mala na začiatku ponúknuť svoje služby za to, aby si to premyslel. Nechcela ho žiadnym spôsobom zhadzovať no dúfala len, že to pochopí tým správnym smerom.

Alaric sa pozeral pred seba. V momente, kedy sa ozvala pekárka mal v pláne ju prerušiť no chcel si vypočuť každé jedno slovo, ktoré jej vychádzalo z pier. Predsa len, mohol to následne využiť a urobiť z komára somára. No po tom ako dopovedala a následne mu venovala svoj pohľad neostávalo mu nič iné ako sa pozrieť okolo seba a následne sa zasmiať.
Desivý smiech, ktorý mohol spôsobiť zimomriavky na pokožke. Smiech, ktorý bol len zvláštnym zvukom vydierajúcim sa z jeho pier. Predsa len, mohol to následne využiť a urobiť z komára somára. No po tom ako dopovedala a následne mu venovala svoj pohľad neostávalo mu nič iné ako sa pozrieť okolo seba a následne sa zasmiať.
Desivý smiech, ktorý mohol spôsobiť zimomriavky na pokožke. Smiech, ktorý bol len zvláštnym zvukom vydierajúcim sa z jeho pier.
„ takže mi chceš povedať, že ak by som na seba upozornil správala by si sa inak? Nerozprával som teraz k tebe alebo práve k nemu. Zaujalo ma to..“ Alaric bol zvedavý na to, čo z toho napokon vznikne. Doposiaľ nepočul o nikom, kto by dokázal zo slamy vytvoriť zlato. Niečo, čo on miloval oveľa viac ako vlastnú rodinu, ktorú zvrhol z najvyššieho postavenia. Možno to mnoho ľudí nevedelo no predchádzajúci vojvoda, ktorý sa prechádzal po námestí s úsmevom na perách a obdaroval takmer každého človeka, ktorý to potreboval. No Alaric bol iným človekom. tiež sa prechádzal po námestí, pozeral sa na obyčajných ľudí no bral všetko, čo mu prišlo pod ruky. Často krát za nič neplatil. Predsa len to bolo jeho námestie a jeho trhy, bolo pre neho pochopiteľné, že všetko čo sa nachádzalo v meste patrilo okamžite jemu.

„ alebo mi vari chceš povedať, že si klamárom?“ pozrel sa Alaric pozornejšie na mlynára pričom sa naklonil a zobral si jeho pohár priamo do ruky. Nebránil sa ničomu, napil sa plným dúškom a následne sa pozrel okolo seba. S rozpätím svojich rúk ukázal na ľudí okolo seba. „ vidíš týmto ľudí, mlynár? Vidíš ich alebo ti už doslúžil aj zrak? Všetci sme počuli to isté. Skúsim ti to pripomenúť..“ ľudia boli ticho. Možno sa mohli postaviť na stranu mlynára no každý jeden z nich vedel, že postaviť sa vojvodovi znamená, obsadiť si miesto na šibenici. No bolo na nej toľko miest? Určite by sa museli predbiehať, kto príde o život ako prvý.
„ mlynár. Povedal si, že tvoja dcéra dokáže premeniť slamu na zlato. Je to tak alebo si klamárom? A premýšľaj, pretože vieš, ako u nás trestáme klamárov..“ mal mnoho vecí, ktoré dokázal potrestať. Zlodejov? Bolo ľahké sa pozerať do ich očí a odseknúť im ruku, ktorou kradli. Bolo tak ľahké pozerať sa na ich slzy a prosenie o milosť. Bolo to pre neho spríjemnenie dňa.

Jindy by mlynář odporoval, že slova znamenají hodně a přestože se z nich člověk nenají, mohou mu k jídlu dopomoci. Však on sám by se bez toho, aniž by uměl najít vhodná slova nenajedl. Jenže nedovolil si před vévodou z Mariazell cokoliv namítat. Bylo to příliš nebezpečné a měl rád sebe i svou rodinu. Nikdy nechtěl vědomě někoho vystavit nebezpečí, a proto nyní jen pokorně přihlížel, hlavu měl mírně skloněnou a doufal, že vyvázne s nejmenším možným trestem jak pro sebe tak pro pekařku. Nechtěně jí zavařil a to ho moc mrzelo. Měl jí rád, byla to dobrá žena se srdcem na pravém místě. Přivodit jí neštěstí by ho velmi bolelo a mrzelo k tomu. „Zopakovat, zopakovat co?“ ani si neuvědomil, že ze samé nervozity pronesl jedno slovo dvakrát. Bál se, srdce měl bolestně sevřené a hruď ho bolela. Bál se, že pokud nebude dost rychlý, pozorný nebo něco zopakuje špatně, vévoda již nebude váhat s tím, aby mu ublížil. Též věnoval rádci pohled, jakoby mu on mohl napovědět, ale on se netvářil o nic lépe, než krutý vévoda.

Otočil se na pekařku a několikrát přikývl. „Nedovolili bychom si vás urazit či zesměšňovat. Vážíme si vás, vévodo a to velmi.“ Přitakal pekařce, jakoby jí to mohlo pomoci a on skutečně doufal, že by to pomoci mohlo. Musel existovat způsob, jak obměkčit vévodu. Neměli sice zlato, které by mu nabídli omluvou a on by ho dozajista vzal, ale mohli slibovat. Mohli nabídnout své služby, pečení a mouku zdarma, jen pokud jim to zachrání krk.

Jakmile se však vévoda začal smát, srdce mlynáře se ještě více sevřelo a on musel zalapat po dechu. Dokonce si stiskl látku košile na hrudi a ustoupil o dva kroky dozadu. Byl příliš starý, než aby byl vystavován takovému stresu a strachu. Smích to byl skutečně děsivý, až se mlynář otřásl a husí kůže se mu udělala na rukou. Po takovém přednesu očekával skutečně již jen to nejhorší. Uvažoval již jen o tom, co bude následovat. Setnutí hlavy, vytrhnutí jazyka za opovážlivá slova? Sebere jim veškerý majetek nebo se pomstí jinak? Před očima doslova viděl svou dceru a syna. Jejich utrápené výrazy za to, co jim způsobil. „Zaujalo, vévodo?“ zeptal se ještě jednou a rychle v hlavě pátral po tom, co vlastně mohlo vévodu tolik zaujmout. Co řekl natolik zajímavého. Však ho nemohl zaujmout vtip, který pronesl na jeho účet.

„Ne, já nejsem lhář, nikdy,“ zavrtěl okamžitě hlavou. Dříve by mu pusa upadla, než aby byl lhářem. Ano, měl tendence přehánět a přikrášlovat věci, ovšem sám sebe nikdy jako lháře nevnímal. Lhář lhal vědomě a o důležitých věcech. To že se mlynář rád a často rozpovídal, přeci nebylo žádné lhaní. Udělal ještě jeden krok dozadu, když si ho vévoda tak pozorně přeměřoval. Věděl, že už ho zesměšňuje, když si dobíral jeho zrak a naznačoval, že má stejně bídnou paměť. Zakousl se do tváře, aby mlčel a nepronesl jediné slovo. I maličkost mohla vévodu nevýslovně urazit. Naopak vyčkával, s čím tedy vévoda přijde. Čím by se on mohl stát lhářem?

Podíval se po přítomných. Ne, nebyl blázen, aby očekával pomoc. Všichni se báli stejně jako on. Někdo víc, někdo míň ale báli se. Když mu řekl, že jeho dcera umí přeměnit slámu na zlato, málem mu spadla brada. Tak na to vévoda narážel? Chtěl ho chytit na takové hlouposti? Marně by mu vysvětloval, že je to žert. Pokud by řekl, že to byl vtip, v ten moment ho vévoda označí za lháře, co šíří falešné zprávy a dělá z lidí hlupáky. Co by si bez něho pak děti počali? Jenže copak mohl říct, že jeho Lyra přede zlato? Nikdo to neuměl. Bylo bláznovství na něčem takovém vůbec trvat. Výhružka ale zazněla jasně. Měl přiznat, že je lhář. Dokázat to přede všemi a potupně se nechat od vévody potrestat.

Trest za lhářství byl ale příliš tvrdý. On měl svůj život rád a tentokrát zvítězila zbabělost nad zdravím rozumem. Zachoval se vůbec nejhůř jak by se kdy otec mohl zachovat. Nemyslel racionálně a místo toho, aby snědl, co si nadrobil, rozhodl se svůj problém přehodit na někoho jiného, na svou dceru. Snad bude mít dost času, aby utekli pryč, a kdyby ne? Snad by vévodu její krásná tvář dokázala obměkčit a prominul slova blázna. „Ano, pane. Chci říct, vévodo. Nejsem lhářem. Má dcera…“ zaváhal ještě jednou, ale pak se přeci jen rozhodl. „Má dcera Lyora umí příst ze slámy zlato.“