Nemám moc, ale dám cokoliv

Stále v blízkosti vévody a naslouchala jeho slovům. Nadechla se k odpovědi, ale tentokrát věděla, že má raději mlčet. Pouze sevřela rty pevněji k sobě a výraz v její tváři byl jaksi prázdný. Ostražitý, ale jinak v něm nebylo vůbec nic. Zdálo se, že Alaric neznal slovo skromnost. Její matka kdysi pronesla moudrost. Bylo to něco, co si Lyora pamatovala dlouhé roky a věděla, že to nikdy nezapomene. Člověk má mít tolik, kolik potřebuje, zbytek je na vychloubání. Lyra přeci měla všechno. Měla si co obléct na sebe, co jíst a kde spát. Dokázala uživit vlastní rodinu a to bylo hlavní. Ona nepotřebovala polštáře vyšívané zlatem, drahé obrazy ani šaty poseté drahými kameny navíc v takovém množství, že by je ani za celý život neunosila. Nevnímala ironii v jeho hlase. Pochopila, že od něho více než výsměch nedostane. Věděla, že překročila hranici. Promluvila k němu jako k sobě rovnému. Přitom Alaric symbolizoval vše a ona nic. Bylo mezi nimi tolik rozdílů, že ani nebylo možné je vyjmenovat všechny. Svým postavením, původem, místem ani pohlavím mu nesahala ani po kotníky. Byla žena, která je povinna poslouchat a tiše souhlasit. Pouze letmo přikývnout, je-li to potřeba. Zatajil se jí dech, když byl tak blízko. Znovu pocítila strach. Tentokrát to nebyli jen jeho oči, ale i vlastní myšlenky na to, co vše jí mohl provést. Věděla, že si to nenechá líbit a neskončí to pouze u slov.

Jakmile zmínil smrt její matky jako jedinou dobrou věc v jejím životě, cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Neměla však čas je zahnat, místo toho pocítila úder. Facka jí na tváři pálila a kůže jí okamžitě zrudla. Slzy, které do teď jen štípaly v očích vyhrkly ven a dvě horké kapky se svezly po jejím obličeji. Byla to silná a dobře mířená rána. Přeci jen to byla ruka muže, která jí udeřila. Chvíli měla pocit, jakoby mezi nimi nastalo hrobové ticho. Jen jeden tomu druhému hleděl do očí. Opatrně si přiložila hřbet ruky k tváři. Přestože se v ní zvedla zlost, zůstávala pro jistotu ticho. Nechala vévodu domluvit a nakonec jen poslouchala, jak zamyká dveře a ona zůstala sama. V první chvíli se svezla zády po chladné zdi, objala si kolena, schovala tvář a začala tiše plakat. Nyní neplakala nad svým osudem, ale nad myšlenkami, které vévoda vytvořil. Musela z hlavy vyhnat lítost, která v ní dřímala až příliš dlouho. Lítost a smutek, který v jejím srdci zanechal odchod matky.

Postupně se v místnosti objevil kolovrátek a tolik slámy, kolik jen vévoda dokázal sehnat. Chvilku měla Lyra dokonce pocit, že se přes všechnu tu slámu nedokáže pohnout. Zůstala tam jen cestička od dveří ke kolovrátku. Ta se nacházela uprostřed a všude kolem byla jen sláma. Lyra byla ztracená. Neuměla to, co neumí nikdo. Mohla se snažit, jak jen chce, ale nikdy slámu na zlato nepromění. Několikrát se dokonce snažila sednout ke kolovrátku, v rukou svírala slámu a pokoušela se upříst cokoliv podobného zlaté niti, vše ale bylo marné. Po nějaké době si všimla, že se stmívá. Den se chýlil ke konci a její beznaděj stoupala. Věděla, že až se rozední, vévoda si pro ni přijde. Myslela si, že čas se bude pomalu vléct a každá minuta se bude zdát nekonečnou, ale opak byl pravdou. Čas nebezpečně rychle utíkal a ona s tím neměla co dělat. Ráno brzy vstávala a s tmou na ní padala únava. Též začala pociťovat hlad a sucho v ústech. Jenže ať se zeptala kohokoliv, kdo nesl slámu, neodpověděl jí. Dotyčný si jí vždy jen přeměřil pohledem. Zadíval se na slámu, ze které neubylo nic a pokud v místnosti nenašel zlato, jen arogantně pozvedl hlavu a odešel. Jediné, čeho se Lyra ještě dočkala, bylo několik svící. To aby lépe viděla na svou práci a neustala ani v noci.

S jednou svící v ruce došla k oknu. Skutečně začala přemýšlet o tom, že by se pokusila sešplhat dolu. Jenže ať vymyslela jakýkoliv způsob, vše bylo marné. Neměla by se čeho zachytit a dříve nebo později by se zřítila dolu a zabila. Vévoda si dal očividně záležet na tom, aby vybral dostatečně vysokou věž, kde jí zamkne. Zkoušela dokonce otevřít dveře, ale ty byly dost bytelné a dobře zamčené, než aby i zde nezmohla vůbec nic. Nezbývalo jí více, než čekat. Posadila se do slámy, když se v místnosti nenacházela postel ani nic tomu podobného. Ležela ve slámě, která alespoň trochu poskytovala teplo a mimoděk si začala hrát s řetízkem, který dostala od matky. Pohrávala si s ním prsty, zatímco myslela na svou rodinu. Na otce, bratra a vlastně i na matku. Litovala toho, že s matkou neprožila více času, že není u ní, aby ji objala a schovala se v její náruči. Bědovala nad osudem bratra, kterého zítra vévoda popraví, zatímco se ona bude dívat. Litovala i otce, kterého čekal osud nejhorší. Ač chtěla nebo ne, opět se jí z očí začaly drát slzy. Horké slzy zoufalství padaly rychle po její tváři a ona je nemohla zastavit.

„Pane bože, pomoc mi!“ zvolala do tmy. „Učiň zázrak, já tě prosím. Zahraň mou rodinu, pomoc mi. Nenech mou rodinu zemřít.“ Sepjala ruce, a zatímco plakala, se tiše modlila. „Nikdy jsem nic nežádala. Nevedu hříšný život a jsem poslušnou dcerou. Prosím, zachraň mě. Proměň tu slámu na zlato a já… já splním jakoukoliv tvou vůli.“ Promlouvala tiše mezi modlitbami. Neměla se na koho obrátit, jak samu sebe zachránit. Musela již jen věřit v boží prozřetelnost.

Slnko zapadalo za obzor a on vedel, že prišiel ten správny čas. Dlhý kabátec ušitý rukami nemej ženy, ktorá prišla o hlas a taktiež aj o jazyk len z toho dôvodu, že túžila po rukách, ktoré by vedeli ušiť tie najkrajšie kabátce sa mu nesmierne pozdával. No samozrejme, že žena popri tom ako mu sľubovala niečo, čo si od nej nikto nekúpi nevedela, že príde o vlastný jazyk. Ale to bola tá nevýhoda, keď ľudia uzatvárali  dohody s niekým ako bol práve on. No jednal férovo, vyjednal presne to, čo chcela ona a on si zobral iba malú, malinkú dať.
„ nemusíme sa báť, dnes prišiel ten správny čas..“ povedal Rampelník zatrpknutým hlasom pričom prechádzal okolo ohňa. V jeho hlave znela melódia, ktorá ho nútila niekoľkokrát si podskočiť a následne sa zasmiať takmer na celú svoju chatrč, ktorú mal.
jeho hlas mnohokrát mohol u ľudí vzbudiť nepríjemný hlas nehovoriac o tom ako v skutočnosti vyzeral. nebol človekom, bol čarovnou bytosťou, ktorá nikdy nechcela byť ako človek. nikdy sa nechcela presťahovať do nejakého domu uprostred námestia a následne počúvať jedno slovo za druhým. nikdy netúžil po spoločnosti nejakého človeka, určite by to napokon dopadlo tak, že by si ho uvaril vo svojom kotlíku a zjedol na večeru. predsa len ľudské mäso bolo pre neho chutné ale len v okamihu ak sa jednalo o človeka, ktorý zomrel v zúfalstve.

pozrel sa na mesiac, ktorý svietil na oblohe pričom vedel, že toto je ten deň. pozrel sa okolo seba ako keby hľadal svoj tieň, ktorý musel ísť stále s ním a následne sa jeho telo vyparilo. bolo to pre neho ľahké, lusknúť prstami predstaviť si dané miesto a následne sa tam objaviť. no v okamihu, kedy sa objavil na mieste, ktoré nevyzeralo veľmi vábne a dokonca sa tam nachádzala len jedna zúfalá duša bol mierne prekvapený. no aj napriek tomu naklonil hlavu na stranu a následne sa na jeho tvári objavil desivo vyzerajúci úškrn, ktorý ukázal jeho rad mierne zažltnutých zubov, ktoré na koncoch vyzerali ako keby boli každý jeden večer poctivo brúsené.

" slzy stekajú po tvojich lícach a ruže nachádzajúce sa pod hradbami postupne hnijú. Chceš aby sme sa pozerali na to ako rovnako hnije aj toto miesto?.." povedal Rampelník pričom prešiel pohľadom po slame ktorá sa nachádzala okolo. samozrejme, že vedel o celej situácií, ktorá sa tu nachádzala. poznal každý jeden detail každého jedného života, ktorý prosil o pomoc. bolo to možno prekliatie no to s ním nič nerobilo alebo predsa len áno? predsa len, už niekoľko storočí o sebe hovorí v tretej osobe. už niekoľko storočí nepomohol nikomu bez toho aby za to nechcel príliš vysokú dať.

" tik tak tik tak. kolovrátok toč sa, toč.." zasmial sa uštipačným hlasom pričom následne podišiel ku kolovrátku a poťukal na neho končekmi prstov pričom sledoval ako sa niekoľkokrát otočil bez toho aby sa v ňom niečo nachádzalo. bez toho aby mu práve on napomohol. " hovorili sme si, ako to dlho potrvá. prosiť o pomoc. Hovorili sme si či si hlúpa, že sa vôbec snažíš o niečo, čo nedokáže nik. tuk tak tik tak, hodiny sa posúvajú. tik tak tik tak, tvoj osud pomaly odoznieva." jedným dlhým prstom pohyboval zo strany na stranu pričom sa jeden kútik jeho pier začal mierne nekontrolovane škubať. bolo to ako sledovať človeka, ktorý nedokáže svoje svaly na tvári kontrolovať alebo človeka, ktorý sa nikdy neusmieval sledovať ako sa o to čo i len pokúša.

" vieme ti pomôcť. vieme z tejto slamy upriasť tie najdlhšie, zlaté nite aké kto videl. vieme toto miesto premeniť na to najkrajšie miesto plné zlata. dokážeš to ty? dokážeš? DOKAZES?! " povedal mierne nahnevaným hlasom pričom si dal ruky za chrbát a následne podišiel k nej o čosi bližšie. " nikto to nedokáže, len my. len my a my my MY!! chceš to vidieť však? tak my ti to ukážeme.." opäť prešiel ku kolovrátku pričom si zobral kúsok slamy a následne pretočil niekoľkokrát kolovrátok do toho momentu, kedy sa slama nepremenila na zlatú niť.

Zdálo se, že jí modlení a prosby nepomohou. Zůstávaly bez odpovědi a tak byla nucena i tuto snahu vzdát. Opět se posadila do slámy. Pomalu si začala rozplétat cop, který dávno nebyl tak pěkně upravený, jako když odcházela z domu. Prsty si pomalu projížděla dlouhé tmavé vlasy, než je nechala volně spadat na záda. Položila se do slámy a tiše zírala na strop. Padala na ní únava, a pokud by usnula, třeba by nemusela myslet na vyschlé hrdlo a prázdný žaludek. Slámu na zlato přeci nepřemění, mohla tedy usnout. I když… k čemu spánek, když jí zítra čekal tak strašlivý den. Jen si povzdechla, řetízek uschovala za živůtek červených šatů a zavřela oči, aby usnula.

Jenže sotva to udělala, uslyšela hlas. Strachy vyjekla, neboť nikoho neočekávala. Byla v místnosti přeci sama a šramocení klíče neslyšela. Ústa si po vyjeknutí zakryla dlaní, chtěla se dotyčnému omluvit, ovšem když před sebou spatřila mužskou postavu, zhrozila se. Nemohla uvěřit svým očím, nedokázala by pojmenovat toho, kdo před ní stojí. Jasné ale bylo jedno, nebyl to člověk. Viděla jen tolik, kolik dovolovalo světlo svící, ale i tak měla důvod ke strachu. Kůži měl zbarvenou do zelenohnědé barvy, všimla si dlouhých prstů s nehty do špičky, či šlo o drápy? Nepřehlédla ani žluté a hlavně zlé oči, ale nejvíce jí děsil ten škleb na jeho rtech. Zůstávala sedět na místě jako přikovaná. Pouze se stihla posadit a dlaň ze rtů přesunula na hruď. Cítila jak jí srdce tluče jako splašené, bylo to bubnování strachu, které musel dozajista slyšet i on. Hrůza jí svírala, až se mírně chvěla. Slýchávala všemožné příběhy. Otec jim rád vyprávěl, ty pěkné i ty děsivé. Ovšem nikdy jí nenapadlo, že něco takového může existovat. Jímala jí nepopsatelná hrůza, strach z neznámého. Muže, či to byl muž, si prohlížela, než se odhodlala k prvním slovům.

„Kdo jste?“ Vydechla roztřeseným hlasem. „Jak jste se sem vůbec dostal?“ dodala hned vzápětí. Pozorovala ho, co provádí. Jak mluví, roztáčí kolovrátek i pohlíží na slámu. Co mu měla říct na jeho slova? Ano, nejspíš byla hloupá, když se snažila ze slámy tvořit zlato, ale to vše bylo výsledkem zoufalství. Činy zoufalé ženy, která nechtěla přijmout takový osud, jaký si pro ni vévoda připravil. Věděla, že jí dochází čas a jeho slova to zoufalství jen prohlubovala. Přesto ji svitla naděje. Kdo ví, zda mu mohla věřit, ale právě její situace ji nutila věřit v cokoliv. I malý náznak pomoci, malá šance pro ni znamenala neuvěřitelně moc. Upřela k němu své oči. Bedlivě poslouchala. „Umíte? Já myslela… myslela jsem, že to nikdo neumí,“ šeptla tiše. Jak se ale zdálo, tvor před ní nepřišel v dobré náladě. Ještě více se přikrčila, jakmile začal zvyšovat hlas. „Ne, nedokážu.“ Pronesla nakonec razantněji. Zdálo se jí, že se dožaduje odpovědi. Když se pak přiblížil, ona automaticky popolezla pozadu o trochu dál. Poslepu pokládala ruce za sebe. Skutečně se ho bála.

A opět strach trochu opadával, když jí doposud nic neprovedl. Jeho hlas byl nepříjemný a zjev strašlivý, ovšem neublížil jí. Kdyby to chtěl udělat, zcela jistě by se tak stalo. On místo toho zasedl ke kolovrátku a do rukou uzmul slámu. Vyrazil jí dech, když se sláma opravdu začala měnit ve zlato. „Proboha,“ vydechla se zatajeným dechem a rychle k němu přešla. „Vy opravdu umíte upříst ze slámy zlato…“ Nemohla uvěřit svým očím. Snad opravdu to byl anděl strážný, který nad ní bděl a poslal jí tohoto muže. Kousla se slabě do rtu a padla před něho na kolena. Ruce prosebně sepjala a upřeně na něho hleděla. „Pane, prosím… prokažte mi laskavost. Vévoda chce, abych všechnu tu slámu zde přeměnila na zlato. To ale nedokáži. Snad žádný smrtelník nemůže, tedy… kromě vás. Prosím, proměňte tu slámu ve zlato. Vévoda přislíbil smrt celé mé rodině, pokud mu nevyhovím. Zoufale vás žádám. Nemám toho moc, ale dala bych cokoliv. Snažně vás prosím…“ Její hlas byl prosáklý strachem skrz na skrz. On byl poslední šancí na záchranu všech.

vedel veľmi dobre čo robí aj to, čo bude nasledovať. mnoho, mnoho ľudí s ním chcelo uzavrieť nejakú dohodu no nikto nevedel, že aj každá jedna dohoda má v sebe nejaký ten háčik. no na to malo ešte len prísť. Klingáčik si ju premeriaval pohľadom aj nepremeriaval. niekedy sa na ňu pozeral priamo niekedy nie pretože nikto takmer nikto si nezaslúžil jeho priamy pohľad do očí. prečo? pretože on bol niekto a ľudstvo bolo pre neho len niečo na skúmanie.
,, vy ľudia ste tak zaujímavý, hlúpy, povrchný.." zasmial sa klingáčik pričom to bol skôr šriekot ako nejaký smiech.možno to bolo situáciou možno práve tým ako vyzeral no vždy v ľudoch vzbudzoval strach a jemu sa to nehorázne páčilo. on sa v tom dokonca vedel aj po tých rokoch vyžívať.
,, kto som? kým som? prečo som? prečo sa niekto nespýta, za čo som!" končekmi prstov si poklepal na jednu stranu spánkov pričom následne sa zasmial. peniaze, šperky, majetok, domy ba dokonca aj zámky! tých mal tak mnoho, že to už prestával vnímať no aj tak v nich nebýval. boli jeho no nevyužíval ich. bol to len pocit niečo niekomu zobrať, sledovať ako sa dotýka následne vlastného dna.

,, tik tak tik tak. čas sa kráti a ty prídeš o všetko. o rodinu o strechu nad hlavou o všetko..." ukázal ukazováčikom hodiny, ktoré určite bežali veľmi veľmi rýchlo. čas pre neho bol iba pojem, ktorý aj tak nechápal. tak rovnako ako aj priestor. mohol sa ocitnúť hocikedy na hocijakom mieste a nikto ho nemohol chytiť. ale kto by to aj robil? mnoho ľudí ho nepoznalo a ak áno skôr to bol len popis, ktorý hovorili deťom keď neposlúchali. opisovali ho ako človeka, ktorý kradne deti v okamihu, kedy nepočúvajú svojich rodičov. prišlo mu to smiešne, vtipné a pomerne nezmyselné.
,, ak by to potreboval určite by si o to zažiadal sám alebo nie? ale klamstvo je zlé zlé zlééé..." prešiel k nej. tak blízko ako sa len dalo, tak blízko že dokonca svojim nosom sa mohol dotknúť jej pokožky. tak blízko, že mal nutkanie sa dotknúť jej zlatých vlasov. ,, dokázala by si o ne prísť? o tieto vlasy, ktoré sa podobajú zlatu. ale nie! čo by som ja mal z takej ohavy ako si ty?! " znechutene jej vydrhol niekoľko prameňov vlasov a následne si k nim pričuchol. cítil jej slabosť jej požiadavky a dokonca aj to, že takmer nič nemá.

,, dokázala by si obetovať kožu svojho brata? nechal by som ti vnútornosti a svaly a kosti. nič viac by som nežiadal! dokonca by som bol schopný ho udržať za živa len bez kože.." bol to možno dobrý nápad. kožu dieťaťa vo svojej zbierke ešte nemal. upriasť zo slamy zlato bolo pre neho pomerne ľahké predsa len to bol pred chvíľkou on sám, kto to vôbec ukázal.
,, jedna hodina po hodine sa kráti a táto kopa nemizne." klingáčik prešiel ku kope slam do ktorej sa hodil, dokonca to na prvý pohľad vyzeralo, že si tento okamih vážne užíval. ležal tam ako pán, kedy si dal ruky za hlavu a následne sa pozeral hore na strop, ktorý vyzeral, že možno o niekoľko rokov spadne. mohol do neho fúknuť a sledovať ako to pomaly odpadáva. Klingáčik mal v hlave už niekoľko scenárov ako by to mohlo vyzerať. no určite nechcel aby sa rozplakala aby prosila na kolenách pretože to z duše nenávidel. niekedy nechápal prečo ľudia plačú. slzy mu nič neprinesú, to rozhodne nie!
,, ale ale čo to čo to moje oči nevidia! čo sa to tak bliští, čo ma to tak láka? " v očiach sa mu objavila túžba po tom čo mala.